Řidič, ten tvrdej chleba má: kamionem po hrůzostrašné D1.

Zlopověstná D1 štve všechny řidiče, ale v posledních dnech hlavně kamioňáky, které tu v říjnu postihla řada vážných nehod. Jak vypadá česká dálnice hrůzy z jejich pohledu?

Na parkovišti u Jihlavy se zpoza dřímajícího plechového korábu vynoří chvátající jinoch, jemuž ve skladu skončila směna. „Hele ho, Brňáka, jak pospíchá,“ směje se Tomáš Kadeřábek opřený o svůj kamion. „Mažu, za hodinu musím být doma,“ odpovídá mladík a leze do auta. „Hehe, leda letadlem. Stojí to tam jak blázen,“ baví se šofér kamionu.

Nepřehání, vždyť jsme to před chvílí viděli na vlastní oči. Dálnice je v protisměru stažená do jednoho pruhu, rachot z frézování vozovky se mísí s nadávkami řidičů, čas utíká, štrúdl zasáčkovaných aut se sune kupředu zoufalým tempem. Tak už to na D1 zkrátka chodí.

A někdy je to ještě horší. Jako když dálnici v posledním měsíci postupně paralyzovaly čtyři bouračky kamionů. Plány řidičů se pokaždé sesypaly jako puberťák před maturitou, za volanty rostla v nekonečných kolonách beznaděj.

„Jak se třeba převrhla ta cisterna s palmovým olejem, tak jsem z Prahy vyjížděl v deset v noci. Říkal jsem si: O půl třetí v noci budu v Bratislavě. Kdepak. Dojel jsem až v pět ráno. Jel jsem radši přes Kolín, Čáslav a Havlíčkův Brod. Sice to bylo o čtyřicet kiláků víc, ale nedalo se nic dělat,“ popisuje Kadeřábek, který jezdí pro spediční firmu DB Schenker.

„Ještě šílenější to bylo loni, když nasněžilo. Z Jihlavy jsme místo v pět vyjížděli v devět večer, do Prahy jsme dorazili ve čtyři ráno. Přitom už ve tři ráno jsem měl být v Bratislavě.“

Je celkem patrné, že na D1 si nejvíc užijí právě šoféři náklaďáků. Jezdí po ní denně, znají každý výmol, každé zúžení. I proto jsem se ke Kadeřábkovi vnutil. Jakmile se po pěti schůdcích vyšplhám do jeho trucku, připadám si v té výšce jako dobyvatel na Hannibalově slonu. Opojná chvilka trvá pouze moment – pak už jen trnu, kam se Kadeřábek se svým monstrem vejde. A jak dokáže tu pekelnou mašinu na dálnici zkrotit.

Překvapení: hůř už bylo

Ale umí to, všechna čest. Pod nohama nám spokojeně vrčí majestátní pět a půl roku staré Volvo FH 13, má najeto 600 tisíc kilometrů, tempomat, nezávislé zavěšení přední nápravy, šoférova bouda je prostorná jako gotická katedrála, k tomu natřikrát nastavitelný volant, do vozovky dusá pět set koní.

Díky kabině na měchu se to s námi houpe jako na pohádkovém baldachýnu, žádné skákání na pérech, ze kterých jste vyhopsaní jako maxipes Fík z mistrovství ve skoku pro něco. Kadeřábek je číman, s autem jel už i do Glasgow, Baskicka, do rumunského Temešváru. D1 ho o klid nepřipraví.

Na lůžku, co máme za hlavou, v noci přespával v Bratislavě. Po poledni mě nabral v Brně a tradá do Jihlavy, kde ho čeká nakládka sanitárních a dezinfekčních prostředků pro hotely nebo restaurace. S tím pak kvapí do Rudné za Prahou.

„S kamionem jezdím od roku 2001 a musím říct, že se to za tu dobu na D1 hodně zlepšilo. Na začátku byla tato dálnice fakt úplný tankodrom. Rekonstrukce všechno pomaličku mění. Problém ale je, že to trvá hrozně dlouho. Vleče se to.“

Opravy na nejstarší české dálnici začaly roku 2013. Ze všeho nejdřív se stavební firmy pustily do úseků Větrný Jeníkov – Jihlava a Lhotka – Velká Bíteš, postupně se zaměřují i na jiná místa. Původní plán počítal s tím, že se všechny modernizace stihnou do konce roku 2020, teď je jasné, že to potrvá déle. Tím pádem ještě nějakou dobu nezmizí všechny ty atrakce, které děsí sváteční řidiče – vedle zácp i zahuštěná zúžení, přejíždění mezi pruhy, spousta dočasně rozestavených kuželů.

Pro mnoho českých šoférů je přitom cestování po hlavní spojnici mezi Prahou a Brnem čirá hrůza. I můj zubař žertoval, že když se vydávám na D1, tak určitě musím být blázen do adrenalinových sportů. „Ale dneska je to tak, že kdybych neměl ty fronty u Brna, tak jsem na téhle dálnici vlastně docela spokojenej,“ tvrdí Tomášův kolega Karel, se kterým se potkáme při nakládce u Jihlavy. „Lidi se už naučili v uzavírkách jezdit. Dřív platilo: co uzavírka, to kolona. Teď už se tam každej nějak vejde. Fakt to dřív bývalo horší.“

Závody kamionů

Takže opouštíme Brno. Brzy si vybavuji svého kámoše, kamioňáka Filipa. Říkal mi: „Když vyjedeme nad město, začne to padat k Rosicím. A od nás náklaďáků se čeká, že se poslušně zařadíme do pravého pruhu. Jenže já to neudělám. To bych přišel o ledvinu.“ Je pravda, že to tady hodně drncá. Asi bych si to taky odpustil.

Filipův přístup mě každopádně přivádí k věčnému sporu řidiči osobáků versus šoféři náklaďáků. Znáte to: někam pospícháte a před vámi se začnou předjíždět dva tiráci. Můžete se pominout, jak strašně vás to zdrží. I to, že se kamion automaticky neklidí do nejkrajnějšího ze tří pruhů, dokáže většinu z nás rozčílit.

Sám Kadeřábek kupodivu přiznává, že můžete mít pravdu. „Často slýchám, že mezi kamioňáky se do předjíždění pouštějí jenom Rumuni, Maďaři, Poláci. To jsou ale kecy,“ popisuje. „Problém je, co se děje zcela běžně. Jedu devadesát, on sedmaosmdesát. Ve vhodné chvíli se před něj pustím, ale hlupák to schválně spustí, takže vedle sebe najednou jedeme společně. Přitom by pro něj nebyl problém naopak o kilák ubrat.“

Kadeřábek v autě vysílačku nepoužívá, Filip ano. Jen ten druhý tak z éteru od chytráka v pravém pruhu sem tam škodolibě slyší: „Když ti to nejede, tak nepředjížděj.“

Mrzuté jsou však i jiné situace. „Jedeš z kopce osmdesátkou, Slovák to pustí na pětadevadesát a předjede tě. To si přitom nikde jinde nedovolí,“ tvrdí Kadeřábek. „V Rakousku se okamžitě objeví policajt na motorce, zaťuká ti na dveře, stáhne tě ze silnice, ukáže pokutu 130 eur a ty neřekneš ani ň,“ popisuje.

Typická situace na proklínané dálnici D1 

Typická situace na proklínané dálnici D1

„Tady jsou bohužel lidi, kteří to budou i v zimě švihat, lítá to od nich, je jim to úplně jedno. Před pěti roky se mi třeba stalo, že jsem jel na sněhu pětaosmdesát, z kopečka mě předjížděli dva chlapi s náklaďákem plným aut. Dole jim sklaplo, jeden z nich skončil zalomenej, šmajdali kolem. V protisměru lidi říkali: Chudáci! Já odmítal: Žádný chudáci! Od nich to byla šílená nezodpovědnost. Když jsem vozil mramor ze Španělska, taky jsem nemohl letět jak blázen.“

První přikázání

Z toho jste už asi poznali, že jsme si s Tomášem potykali; mezi kamioňáky se to tak nějak sluší. On je náklaďácký Menšík, pořád má co vyprávět, takže se nenudíme. Sjíždíme k Ostrovačicím a Kadeřábek mi povídá, že za problémy můžou kolikrát naopak i řidiči vozů, které proti našemu volvu působí jako neškodná tintítka.

Třeba minulý pátek to pro Tomáše málem dopadlo hodně bledě. „Stalo se to v Brně. Máš tam obchodní centrum, pak ceduli s odbočkou na Ostravu, rovně na Prahu. Na velkou křižovatku jsem dojížděl sedmdesát. Koukám na ženskou vedle, najednou vlítla přede mě. Jak se jí nad hlavou rozsvítily cedule, dupla na to a koukala. Nekecám, v tu ránu jsem stál na brzdě jak na rejči. Ty kráso! Ještě dneska jsem koukal, je tam po mně brzdná dráha. Viděl jsem ji před sebou, teklo ze mě,“ vzpomíná.

„Porozhlédnu se a ve druhém odbočovacím pruhu stojí na dosah Maďar s cisternou. Taky měl pěknou brzdnou dráhu, byl z toho pěkně zpocenej. Bába si jen tak zkoukla cedule nad sebou, zařadila za jedna a odjela…“

Takže první přikázání kamioňáka zní: „Musíš pořád předvídat. Stačí chvilka a něco přehlídneš. Může se to stát i mně – podívám se na rádio a přijdu o sekundu, kdy jsem mohl zareagovat… Nebo v noci – jedu osmdesát, vedle frčí osobák a bliká xenony. Leknu se, udělám myšku, šup a trefím ho. Nebo škrtnu svodidlo a už to lítá. To se stane i profíkovi. Tím spíš, když je utahanej.“

Zase si vzpomenu na kamaráda Filipa. Povídal: „Kdo v tom nikdy neseděl, ať mi nevypráví, co kamion má a nemá dělat.“

Maňasové a slepice

Jak se blížíme k Ostrovačicím, Kadeřábek jihne. Tato pasáž pro něj znamená: bude bašta! Právě kousek od brněnského okruhu pro Grand Prix je restaurace s jediným pořádným tiráckým parkovištěm na D1.

„V Německu je máš po čtyřiceti kilometrech, má to záchody, sprchu, můžeš stát hodinu zdarma. U nás je mezi Prahou a Brnem takové jen jedno, což je fakt průšvih. S kamionem máš ze zákona povolené nanejvýš čtyři a půl hodiny jízdy v kuse, pak je povinná 45 minut pauza. Na české dálnici ale někdy nemáte kde zastavit. Na benzinku se vejde jen pár aut a hotovo.“

Lůžko v kabině: vítané vybavení během povinných přestávek. 

Lůžko v kabině: vítané vybavení během povinných přestávek.

Vyjíždíme k Velkému Meziříčí. Dozvídám se, že náklaďákům značky MAN se v hantýrce říká maňasové, scaniím pro jejich znak slepice. Kadeřábek drží rychlost na 66 – 68 kilometrech za hodinu, nespěchá. Kabinou se občas ozve pípnutí, to když projíždíme mýtnou branou. Šofér ze sebe sype postřehy. Tady jsme sjížděli, když to stálo od 150. kilometru. Tady byla ta bouračka, nedala se objet – kamiony nesmějí od 119. po 134. kilometr z dálnice sjíždět. Tady je to tak vyjeté, že pustíš volant a už tě to táhne. Tady u Polné jsou už připravená svodidla na modernizaci v příštím roce.

Tady na mostě je to zúžené. „Na takovém místě kolikrát jen zíráš. Kořen vidí, že zúžení je na 2,2 metru, a stejně se ti tam bude cpát s dodávkou. Takhle si jeden blbec s karavanem přímo přede mnou urval o náklaďák zrcátko.“

A pak je tu velké téma – tři pruhy. „Proboha, pověz mi, proč to při té rekonstrukci nerozšíří. Jako to mají v Německu! Stačilo by o půl metru. Jasně, někde to nejde. U Velkého Meziříčí se třeba i kvůli rozšíření odvodňovacího kanálu musela vysekávat skála, ale na většině dálnice by to nebyl problém. Že by se to prodražilo? To neberu. Jakmile dojde k nehodě, nebo se budou opravovat svodidla, musí to teď stáhnout do jediného pruhu. Stejně tak nechápu, proč nemáme víc proměnných značek, které by podle situace regulovaly povolenou rychlost nebo předjíždění kamionů. To je na Západě normální. U nás když jsou, tak to stejně nikdo nekontroluje. My to přitom potřebujeme. Ať mi nikdo neříká, že se tím jen přiblížíme k policejnímu státu. Radši tohle než mrtví na silnicích.“

Nebezpečný náklad

Na 112. kilometru sjíždíme na Jihlavu. Kousek od ní jsou sklady ve Stříteži, kde se do našeho kamionu nakládá všechno možné od čisticích prostředků po nemocniční dezinfekci. Tady potkáváme Karla i Brňáka, který tak spěchá domů.

Tady se Kadeřábek chopí paleťáku a pomáhá skladníkovi Sašovi zaplnit třináctimetrový nákladní prostor volva. „Někteří řidiči zůstávají v kabině, já se radši protáhnu. Navíc mám rád přehled o tom, jak je náklad v autě rozmístěný. Třeba v zimě to je hodně důležité. Jakmile budeš mít vzadu těžké věci, můžeš na sněhu pěkně plavat.“

Než pak vyjedeme, Kadeřábek vzadu na tiráku odhrne oranžovou značku. Znamená jediné: vezeme nebezpečný náklad (jakkoli to ve spojení s čisticími prostředky zní směšně). Má to pro nás nepříjemný dopad – nesmíme na dálnici jet přes Želivku, která pitnou vodou napájí Prahu. Místo toho nás čeká třicetikilometrová objížďka vesničkami a úzkými okreskami.

Nebezpečný náklad. Oranžová značka na zádi kamionu znamená omezení jízdy v... 

Nebezpečný náklad. Oranžová značka na zádi kamionu znamená omezení jízdy v oblasti Želivky.

„Jedeš lesejkem, máš metr a půl na každou stranu. To jsou takový šoustky, že by se člověk zvencnul,“ láteří Karel. „Potkáš traktor a jsi v prčicích. Nebo proti tobě vyjede jiný kamion, utrhne se ti krajnice, budeš nafedrovanej přes pětadvacet tun, a je taky zle.“

Hodinu poté se u Ledče nad Sázavou do takových končin opravdu dostáváme. Nekonečně obdivuji Kadeřábka i další šoféry, kteří na úzké silničce s truckem manévrují, jako by šlo o angličáka na koberci. Je to kumšt. Krajem se povaluje podzimní mlha, při námraze a sněhu to však prý bývá ještě horší. Mnohem horší – někdy je problém s kamionem vůbec vyjet do kopečku.

„Za vůbec nejšílenější počasí na D1 považuju, když se na podzim zešeří, je mokro a slunce svítí nízko,“ popisuje Kadeřábek. „Kolem páté šesté večer se to nepříjemně odráží.“ I tuhle fázi zvládáme. Přečkali jsme křivolaká zúžení, kam by se teoreticky měl vejít nanejvýš smart. Přečkali jsme 88. kilometr, kde se v roce 1992 zabil Dubček. Přečkali jsme nejvyšší bod D1 u Humpolce. Přečkali jsme kličkování mezi poli u Želivky i návrat na dálnici v místě, kde se do provozu na první pohled snad ani nedá připojit. Přečkali jsme to celé.

Když jsem v Praze slézal z Hannibalova slona, zatraceně jsem si uvědomoval, že takové štěstí neměl každý, kdo se na stejnou cestu vydal přede mnou.

Zdroj: idnes.cz

 

Nenechte si uniknout další novinky!
Stáhněte si bluTacho, získáte aplikaci plnou informací, aktuálních zpráv z dopravy a taky spoustu nástrojů pro snadnější řízení. Měsíc na vyzkoušení zdarma.
Share on facebook
Share on twitter
Share on email